Před pár dny byl letní Slunovrat. Ta doba má pro mě zvláštní význam – tam to totiž všechno začalo…
Rituál Splněných přání
Stalo se to v roce 2012. Byla jsem v manželství, které nefungovalo a měla jsem za sebou 9 měsíců, ve kterých jsem se ho snažila oživit. Jako bojovník buldočího typu jsem držela a bojovala za jeho záchranu, už jsem z toho ale byla unavená. Po mnoha slovech, smutku a zklamání z toho, že můj muž vůbec nespolupracuje a stačí mu vztah na bázi „spolubydlící“, jsem to nakonec vzdala. Pochopila jsem, že dobrý bojovník pozná, kdy je čas složit zbraně a opustit bojiště.
Tenkrát, na Letní Slunovrat, jsme pozvali pár přátel na zahradu u našeho rozestavěného domu. V rámci programu, který jsem pro ten den připravila, byl i Rituál Splněných přání, který jsem stáhla z éteru.
Byl krásný letní podvečer. Stáli jsme kolem ohně, ženy měly na hlavách velké věnce z lučních květin a sukně, a drželi jsme se za ruce. Instrukce byla, soustředit se na přítomný okamžik. Postupně pak každý v duchu pronesl své přání a když byl hotov, stiskem ruky dal sousedovi najevo, že je na řadě. Přání, podpořená energií kruhu, stoupala jedno po druhém s kouřem ohně k nebi.
To správné přání pro mě
V té době jsem už pěkných pár měsíců uvažovala o tom, že vždycky, když jsem si přála, aby měl můj budoucí partner nějaké vlastnosti, takový partner přišel – a ukázalo se, že to je tak či onak průšvih. Vždycky jsem prostě něco nedomyslela. Mluvila jsem o tom se svou sestrou a ta mi řekla: „Tak to neřeš jednotlivě. Stejně to nikdy nedomyslíš. Řekni si prostě, že chceš ideálního muže pro sebe.“
Geniálně jednoduché!
Jenže když jsem se rozhlížela při cestách metrem, vlakem a vůbec všude, málokdy jsem zahlédla něco, co by mi připadalo svou energií jako skutečný muž – natož ideální pro mě.
Takže teď tu byl Rituál Splněných přání a tohle bylo to moje:
Chci potkat ideálního muže pro sebe. Poznat ho, až ho uvidím. A pak se nechat vést svou intuicí.
Byla jsem otevřená i možnosti, že by se ukázalo, že ten ideální muž je můj tehdejší manžel. Že by se nakonec rozhodl udělat krok, který by vedl k funkčnímu vztahu. Řekla jsem mu: „Zjisti, kdo jsi, kým chceš být a co vlastně chceš od života a pak se uvidí, jestli to může fungovat dál. Není kam spěchat.“
Letní výlet, který mi změnil život
Koncem července jsme měli pozvání od jedné známé na sečení orchidejových luk v Bílých Karpatech. Ten týden byl skvělý. Pohyb venku s kosami, hráběmi i jen tak na procházkách mi dělal vesmírně dobře. Společnost byla taky skvělá. S mým manželem jsme zrovna byli ve stadiu příměří – vlažné, ale v pohodě.
Ve středu se tam odněkud zjevil muž. Tmavé, lehce prošedivělé vlasy, bystré a vlídné šedé oči, mírně ošuntělé pracovní khaki kalhoty a rozepnutá košile s ohrnutými rukávy, díky které bylo vidět jeho ploché břicho a svalnaté předloktí. Ten muž si na nic nehrál. Bylo z něj cítit hluboké usazení sama v sobě a vnitřní klid. Prý Kuba, místní, bude se svým koněm pomáhat svážet seno a přišel se domluvit, co a jak. Podívala jsem se na něj a svět se zhoupnul. No nazdar. Jestli přijde ještě jednou, jsem v háji.
Tsunami v energii: Když se mění život
V pátek ráno odjel manžel zpět do Prahy. A na večer jsme byli pozvaní na návštěvu ke Kubovi. Bydlel na samotě v chalupě, která se mírně rozpadala. Žádná teplá voda a záchod splachovací kýblem.
Když jsme tam přišli, úplně mě to rozhodilo. Spustily se energetické procesy, kterým jsem ještě úplně nerozuměla, byla jsem z toho naprosto zmatená, ale zároveň jsem cítila, že mě to k němu neuvěřitelně přitahuje. Když nás prováděl po své chalupě, zastavili jsme se u skříňky s knihami. „Jé, Škola Malého Stromu! Kdysi jsem měla v plánu ji namluvit jako audioknihu. Je skvělá, co?“ řekla jsem a vzala ji do ruky. On se na mě tak zvláštně podíval… Je to devět let, ale některé věci si pamatuju naprosto jasně. Znáte to taky? Duše si před narozením dávají poznávací znamení, aby se neminuly, a já jsem přesvědčená, že to jsou ty momenty – ty, které si pamatujeme po letech. Ostatní je rozmazané, ale tohle vidíme jasně. Detaily. Momenty. Poznávací znamení.
Později, když už byla tma, ostatní zpívali opodál s kytarami a já jsem zůstala sama u ohně, lehla jsem si na záda do trávy a dívala se do větví břízy nad sebou. Najednou jsem vnímala, jako bych se propadala dolů do toho kopce, jako bych do něj vrostla. Jak zvláštní pocit! Jako bych dosedla do toho místa a stala se jeho součástí, stejně jako ono mou.
Když jsme se vraceli k autům, která parkovala o půl kilometru dál, byla už hluboká noc a Kuba šel vedle mě.
Námluvy jako za starých časů
Tu noc jsem skoro nespala. Vzbudila jsem se v pět ráno, šla podojit místní kozu a upekla buchtu. Měla jsem totálně rozhozenou energii, nemohla jsem vydržet na místě. Později přišel Kuba povozit děti na koni. Jejich táta mě požádal, jestli bych mohla jít s nimi a fotit je na památku.
Byla z toho romantická vycházka jako za starých časů. Muž vedl koně s dvěma malými dětmi na hřbetě a nesměle si mě namlouval. Jak se tu žije… Jaký má přístup k ženám a k rodině… Jak se to tu dá zařídit pro život s dětmi… V duchu jsem se smála, jak to bylo roztomilé, ale moje srdce se chvělo.
Zbytek dne jsme spolu trávili sklízením sena. Letní slunce, voňavé seno, přátelé, smějící se děti… Ach…
Večer se narazil malý soudek s pivem na počest sklizeného sena, večírku se samozřejmě účastnil i Kuba. Byla obrovská horská letní bouřka, moc jsme toho nenaspali, a když začalo svítat, zeptal se mě Kuba, jestli bych k němu nechtěla jet na návštěvu. A tak si mě vezl na koni po hřebeni v brzké letním ránu, v údolí se válela růžová mlha po dešti a vycházelo slunce…
A když jsme se trochu prospali, pozval mě mezi své přátele, jeden z nich zrovna křtil dítě. Odpoledne jsme se domluvili, že se k němu přestěhuju.
Za hlasem srdce
Že to není rozumné? Znali jsme se dva dny!
Jenže já jsem cítila, že to je ono. Že tohle je muž, na kterého jsem čekala. Viděla jsem ho při práci, jak se chová k dětem a svým zvířatům a jaký je mezi svými přáteli – to bylo všechno, co jsem potřebovala vědět.
A tak jsem se v neděli večer vrátila do Prahy. Oznámit manželovi, že je čas to ukončit. Jít na domluvenou brigádu na fyzioterapeutickou ambulanci. Dodělat poslední státnice.
A na podzim jsem se přestěhovala z pražského paneláku do staré chalupy u lesa ke svému vyvolenému. Až potom jsem si přečetla knihu o žítkovských bohyních a zjistila, jak moc někteří lidi pod vlivem této knihy touží tady bydlet. Mně se to prostě přihodilo… a jsem za to vděčná.
P. S. Pravda je, že tento příběh začal ještě o něco dříve. Viděla jsem film Living Lightly o Slovákovi, který žije s rodinou na samotě v Kanadě poté, co opustil univerzitu a stal se farmářem. Ten film má asi půl hodiny, ale hluboce mě zasáhl. „Takhle bych chtěla žít,“ řeklo mé srdce. I když jsem věděla, že to není možné. Můj manžel pracoval na Karlově Univerzitě, nebyl zrovna manuálně zručný a já se vždycky bála tmy. Tentokrát byl ale hlas srdce silnější – chtělo to jen čas… Život tady není vždycky pohodlný. Jsem tu ale Doma.