Elfové mají hluboko v očích překrásnou zelenou barvu. Nemá nic společného s barvou jejich fyzických očí, je to barva jejich duše.
Bývají štíhlí a jemní.
Milují přírodu, květiny a stromy. Rozumí si se dřevem pokud jde o pěstování i zpracovávání, květy a podobně. A často jim to skvěle jde se zvířaty.
Mají rádi hudbu.
Jednou mi přišla na masáž mladá žena. Pohlédla jsem jí do očí a zeptala jsem se jí, jaký si přeje esenciální olej do nosného oleje. V duchu ji viděla, jak tančí mezi květinami. „Nějakou květinovou vůni, prosím.“ Musela jsem se v duchu smát.
Elfů mám v okolí vcelku dost. Jsou jemní, půvabní, s jistou elegancí pohybu. Obvykle spíše vyšší, ale ne nutně.
Někdy mají potíže s fyzickou existencí, která se jim zdá příliš hrubá. Může pro ně být výzva spojit se se svým tělem – s hmotou. A najít rovnováhu mezi hmotnou kotvou a lehkostí, kterou bytostně potřebují.
Ze života…
V jistém ezo-centru mají prý něco jako Elfí jezírko. Údajně se tam lidé chodívají za peníze dívat, jestli nějaké Elfy neuvidí. Vyprávěl mi o tom jeden…Elf… který jim tam dělal nějakou řemeslnou práci. Sám se tomu smál, jaká je to pošetilost, aniž by věděl, kým je ve své podstatě. A ti lidé přehlédli, že ty Elfy, za kterými se tam honí, mají vlastně přímo před sebou, a kdyby chtěli, mohli by si s nimi dojít na pivo a poklábosit o životě.
Ezo sem, ezo tam… to, co hledáme, máme někdy přímo před nosem. Jen překročit své představy a spatřit to takové, jaké to opravdu je.
V tak překrásné době žijeme.
Všichni na jednom písečku.
Což mi připomíná…
Elfové a Draci
mají za sebou často pohnutou společnou historii. V jistých světech a epochách spolu bojovali, v jiných mezi nimi bylo silné pouto Dračích jezdců. A je půvabné sledovat, jak se setkávají v blízkých rodinných vazbách a řeší si to pěkně polidsku.