Všimla jsem si toho naplno jednoho dne před pár lety, kdy jsem byla svědkem výstupu mezi 4letým děvčátkem a jeho babičkou.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dítě bylo rozjívené, jak už tak děti bývají, a švihlo svou babičku mikinkou. Na potvoru, mikinka měla zip, a ten zip zasáhl babičku.
Začala se odvíjet obrovská scéna, jíž jsem byla nezúčastněnou pozorovatelkou. Vnímala jsem energie toho, co se dělo, a viděla jsem dvě děti v konfliktu, z nichž jedno vystupovalo z mocenské pozice staršího a vynucovalo si na druhém pofoukání bebíčka, trucovalo, bylo uražené. To menší dítě bylo vzniklou situací mírně zmatené, ale pod takovým nátlakem – samozřejmě – odmítlo přistoupit na nevyrovnanou hru.
Energeticky si byli kvit.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Tehdy jsem si plně uvědomila, v jak dětských energiích se pohybujeme, my, „dospělí“. Začala jsem si toho víc všímat. A zjistila jsem, že skutečně dospělých dospělých je jako šafránu.
Taky jsem si všimla, že se to začíná ukazovat naplno až v pozdějším věku. A že to je vlastně ten důvod, proč tolik lidí začne být na stáří… s odpuštěním… těžko snesitelných.
Ovládá je jejich vnitřní Dítě.
Od prvopočátku
Jako děti se narodíme. Máme určité potřeby a také možnosti, dané naším věkem a vyzrálostí. Jen málo z nás má ale v dětství podmínky, které zabezpečí a naplní naše základní emoční potřeby, navzdory tomu, že naši rodiče dělají, co je v jejich aktuálních silách. Také mají svou minulost a, mnohdy nevědomě, na nás přenášejí otisky svého vlastního dětství, výchovy, podmínek, v nichž vyrůstali.
Tak to prostě je. I když každá generace odvede kus práce, pořád je co řešit. Zatím.
Věčně zraněné Dítě
„Památku“ na traumata, odmítnutí, nepřijetí, nedostatek podpory atd. atp. z našeho dětství v nás nese naše vnitřní Dítě. Je tam a čeká, až si ho někdo všimne, uzná, pofouká a uzdraví jeho stará zranění. Kolikrát jsem to sama zažila! A kolikrát jsem tím ozdravným procesem prováděla ženy při svých terapiích.
Dokud jsme mladí, pak ve středním věku, máme pořád co dělat, staráme se o rodinu, zabezpečujeme si hnízda a podobně. Dítě se občas projevuje, samozřejmě, ale nemá dostatek prostoru.
Čeká.
Pak naše děti odejdou z domu. Uspokojování našich základních existenčních potřeb tak nějak funguje. Kolotoč zpomaluje. A jak stárneme, ubývá nám sil na sebekontrolu.
A naše zraněné vnitřní Dítě se dostává do sedla.
To je fáze, kdy se projeví skutečný stav vnitřního Dítěte v plné parádě.
Je-li v pořádku, jsme jako pohádková babička nebo dědeček. Ti, ze kterých tryská moudrost a lidé je vyhledávají pro esenci poznání a zkušeností. Máme šanci být Vědmami a Mudrci, jež mladší lidé vyhledávají pro životadárnou (a vyžádanou) radu, nebo přijdou jen tak pobýt v naší energii, která jim přináší úlevu i inspiraci.
Co když je naše Dítě zraněné?
Pak nabíráme jeho kvalit. Podle toho, jakého typu je jeho zranění, můžeme být panovační, despotičtí, manipulativní, bezhraniční, bezohlední, oběti…
Některé lidi jejich Dítě vede do různých chorob, bolestí nebo úrazů, aby si vynutilo pozornost a péči od okolí, které se mu v jistém věku nedostávalo. Potíž je v tom, že dokud to není uchopeno vědomě, je ten člověk bezedná studna na cizí energii, kolem které můžete poskakovat dnem i nocí a nikdy nebude mít dost.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Možná jste se v něčem z toho poznali. Já vím, není to příjemné. Mně je sice teprve 36, ale mám dost vyvinutou sebereflexi, takže jsem sama sebe v lecčems poznala vcelku záhy. Nicméně uznat svůj skutečný stav, uznat potřeby svého zraněného Dítěte, sebrat odvahu setkat se s ním a podpořit ho, to mi otevřelo zázračné dveře.
Dveře do skutečné Dospělosti.
Do vnitřní svobody, autentičnosti a vlastní síly.
Poprvé překročit ten práh
Pamatuju si dodnes na své první setkání s ním formou terapie, i to, jaký jsem z toho měla strach. Překročila jsem ho, protože moje motivace byla silnější. Následovalo poznání, že ten strach byl horší, než samotný proces uzdravení. A že výsledek za to rozhodně stál.
Každé další setkání s mým zraněným Dítětem bylo snazší a snazší, i když mnohdy málo příjemné.
Vnímám to i při své práci. Když se otevře nějaké téma zraněného Dítěte mým klientkám, vnímám u řady z nich závan strachu nebo obav. Pak rozhodnutí, jít do toho. A pak tu obrovskou úlevu.
A ze své zkušenosti i ze zpětných vazeb od svých klientek také vím, že odměna je sladká. Cítíme se lépe. Některé situace, které nám zpřítomňovaly zranění, z našich životů prostě vymizí. Naše okolí, které nám toto zranění zrcadlilo, se k nám začne chovat náhle jinak. Tak to prostě je.
Když chceme jiný život, musíme změnit sebe. Náš život se přizpůsobí našemu vnitřnímu naladění a vibracím, nikoliv naopak!
Jak to máte vy? Jak se má vaše Dítě? Je v pořádku, nebo čeká, až si ho někdo všimne a pomůže mu stát se zdravým, veselým Dítětem?
Jestli chcete, napište mi nebo se rovnou objednejte, podíváme se na něj spolu. Váš život se pak změní. Za to ručím.
Zažila jsem to už mockrát.
Lenka Aleiandra