Kdo mě trochu znáte, víte, že mám “podpultový brand” v podobě jednorožců.

Já vlastně nevím, jak se to stalo. Ale je to tak.

Tak trochu si tím ze sebe dělám srandu.

Ale…

 

Jen v pohádkách?

Moje první setkání s Jednorožcem proběhlo ještě v době, kdy jsem pracovala na ambulanci jako fyzioterapeutka a bylo to pro mě pěkný překvápko. Tehdy jsem byla ještě pěkně zabředlá ve hmotě a jedné dámě léčila následky po úrazu hlavy. Udeřila se nešťastnou náhodou do vrcholku hlavy a od té doby nemohla ani ležet, hlava se jí neustále točila a bylo jí zle.

Bylo to tehdy trochu nepříjemný v tom, že jsem měla od lékaře napsané, že má podvrtnutý krk a mám tedy pracovat s ním. Jenže od úrazu už to bylo půl roku, přede mnou už s ním pracovali jiní fyzioterapeuti a paní mi rovnou řekla, že je jí potom vždycky špatně, že by byla ráda, kdybych na něj nesahala.

Vzala jsem si zodpovědnost za svou práci a prostě pracovala jemně energeticky s její hlavou a krkem podle principů Cranio. Po prvním a druhém setkání jí bylo druhý den zle, ale celkově se stav konečně zlepšoval.

Na konci našeho předposledního předepsaného setkání jsem najednou viděla, že má po úderu hlavy poškozenou korunní čakru. Eh. Jak to tak komunikovat v prostorách ambulance? No, riskla jsem to a šla s tím ven. S návrhem, že příště se to pokusíme spravit.

Celý ten týden jsem přemýšlela, jak to asi tak udělám.

Došla jsem nakonec k závěru, že tomu dám důvěru. Prostě to nějak dopadne.

Paní přišla a pustily jsme se do práce. Chytila jsme její systém a navnímala její korunu. Co s tím? položila jsem otázku do prostoru. A objevil se… on.

Jemně ponořil svůj roh do její čakry a začal s ní pracovat. Já jsem držela pole a žasla. Nikdy předtím jsem nic takového neviděla.

 

Když není zbytí

Tenhle příběh ale začíná o pár let dříve, v době mé psychospirituální krize.

Ta krize, která byla fakt velmi krizovitá, a ve které jsem si musela většinu času nějak poradit sama, mě přinutila hledat pomoc a podporu, kde se dalo. Tedy – mezi stromy, kameny, v krajině. Spočívala jsem s krajinou a mluvila s ní. Ptala jsem se jí, co ode mě potřebuje a ona na oplátku podporovala mně. Stali se z nás přátelé.

Moje pole bylo v bubnové pračce a jak se pročišťovalo, zjemňovalo se i moje vnímání. Začala jsem v té době vnímat různé bytosti.

Aby bylo jasno, já je nevidím klasickým způsobem, jako to mají někteří jiní lidi. Spíš je nějak vnímám, jakoby se v mojí hlavě vyloupl obraz. A někdy opravdu jen cítím jejich esenci.

V té době jsem třeba začala vnímat, že kolem studánky jsou víly, od té doby s nimi jsem v kontaktu a ony mi pomáhají s péčí o mé kamenné kamarády.

A někdy v téhle době jsem začala jistému místu říkat

lesíček s jednorožcem.

Většinou to říkám jako vtip.

Ale já vím, že on tam je. Jeho esence je čím dál zřetelnější.

Nedávno jsem tím lesem procházela s jednou ženou, vtipkovala jsem o jednorožcích… ale později jsem přiznala, že to vlastně není vtip. “Já vím,” odpověděla. “Já jsem ho tam vnímala.”

 

Pozor, jednorožec!

Už dlouho nosím v hlavě představu, že na okraj toho lesíčka dám dopravní značku “Pozor, jednorožec!”

Tak trochu sranda, tak trochu… ukotvení možností do krajiny.

Má to několik drobných zádrhelů – třeba, že to není na našem pozemku.

Před pár dny vezl můj muž děti do školy a když se vrátil domů, sdělil mi, že v Lesíčku je značka.

Ano.

TA značka.

Vykulila jsem oči a do pusy mi málem vlétla moucha.

U nás.

Kam je odevšad daleko.

Někdo vyrobil tuhle nádhernou značku, dovezl ji a připevnil na strom.

Ach!

Pro mě je to něco jako zázrak.

A tuším, kdo za tím stojí, i když mi to dalo dost mentální práce a nevím to jistě.

Jestli to teď čte, DĚKUJU!

Ani neví, jak mě potěšil 🙂

 

Život kvete, když má podporu

Celá krajina v mém okolí je živá tím krásným, pestrým, rozmanitým viditelným životem, i těmi bytostmi, které nejsou vidět.

Můžete říct, že věřím na jednorožce, víly, elfy a podobně.

Není to tak.

Je to asi jako byste mi říkali, že věřím na slunce a trávu.

Jednou jsem se zamyslela nad tím, čím to je, že je u nás tak živo. Moje kamarádka si myslí, že to je tím, že ta jsem já – a moje vědomé bytí, pozornost.

Jsem s nimi, vnímám jejich esence, spočívám s nimi svou jemnou pozorností.

A prostředí okolo mně ožívá.

Jestli je to tak, potom může díky nám postupně začít ožívat čím dál větší prostor tím jemným životem. Jak to vnímám u nás, krajina se potom rozšíří o další hloubku, prostor. Život je tam pestřejší a všem se lépe daří.

Stačí připustit tu možnost. Dát tomu pozornost. A nechat to rozvést.

Skrze sebe.

Co myslíte?

.

.

P.S. O víkendu k nám mířil po dlouhé době jeden kamarád. “Nejsem si jistý, jestli to najdu, jak se k vám dostanu od odbočky?” Zeptal se.

“No, projdeš Lesíčkem s Jednorožcem a pak doprava.”

“Aha, a kde ten lesíček je?” Zeptal se.

“Je tam jen jeden takový, to nemineš.”

No, minul.

Ale teď už nemine. Přibyl nám nový orientační bod 😀