Když to vlhne
Určitě existuje spoustu roztomilých milostných vtípků o vlhnutí…
Ovšem ve staré chalupě má „vlhnutí“ úplně jiný náboj.
Ono tu totiž vlhne všechno. Vlhne a plesniví.
Jsou věci, které si člověk v běžném paneláku neumí představit.
Třeba hrnce plesnivějící v kredenci.
Nebo sušenky… Jedna kamarádka mi kdysi vytkla, že jsem sušenky zabalila do igelitového pytlíku, místo abych je nechala jen tak na stole a mohly se jíst. „Jo, nechat je na stole by bylo skvělé, ale jestli to máš ráda křupavý, igelit je tvůj kámoš,“ řekla jsem jí. „Aha… tak to mě nenapadlo…“ zarazila se. Ověřila. Uznala.
Zkušenosti.
Chaloupka jako půllitr
Naše chalupa má tlusté zdi, což znamená skvělé akumulační schopnosti. Má to mnoho pozitiv. Třeba že v létě je v ní stále příjemný chládek, i když venku je třicet plus.
Odvrácenou stranou je „syndrom oroseného půllitru“. Taková chladná zeď v kombinaci s teplým vzduchem, tak prospěšně vlhkým, vytvoří jednu velkou plochu kondenzující vody.
Přiznám se, že jsem na něco takového nebyla připravená.
Kromě dvou původních obytných prostor je v chalupě ještě „zadní pokoj“ neboli „třináctá komnata“, kterou pro nedostatek jiného vhodného využití používáme jako skladiště. Býval tam starý nábytek – skříně z padesátých let, knihovny, všechno řádně zatuchlé, ale funkční. Naskládala jsem si tam knihy, boty a další věci, které prostě nebylo kam jinam dát.
Přišlo studené, deštivé jaro.
Pak se rychle oteplilo.
A mně tam zplesnivělo úplně všechno, včetně tanečních bot.
Strávila jsem celý jeden krásný slunečný víkend tím, že jsem všechno vynášela před chalupu, savovala, sušila a klela.
A přemýšlela, co se s tím dá dělat.
Nejdřív jsme se dohodli, že budeme v zadním pokoji zavírat dveře, aby se tam vzduch tak prudce neoteploval. Tím se to trochu zlepšilo, ale pořád žádný zázrak.
Po několika letech jsem i přes protesty svého muže, že to je zbytečné utrácení, koupila odvlhčovač a větrák. Ne, že by to bylo všespásné, ale docela to jde.
Pokud jde o obytné místnosti, není to tak tragické. I když…
Ve světnici je vlhkost ještě vcelku v cajku, protože je obrácená na jih a neustále se tam větrá.
Horší je ložnice – obrácená na sever, větrej jak větrej, je v ní vlhko. Navlhlé peřiny, pyžama, orosený dlážděný sokl kolem kamen. Větrat průvanem, nebo naopak zavřít a pustit odvlhčovač s větrákem (ano, ložnice dostala vlastní sadu)? Věčné dilema…
Vlhkost a sny
V obytné světnici jsme měli dvě velmi staré a velmi rozpadající se kredence. Milovníci starožitných předmětů by zaplesali, ale já jsem toužila po tom, mít nějaký nábytek, který bude krásný, funkční, padnoucí. Po osmi letech bydlení na Kopanicích jsem oslovila místního truhláře a nechala si za svoje první peníze, vydělané online podnikáním, udělat krásné kredence na míru. Z borovice. Vrchní část je prosklená a do skla je vypískovaný květ života. Velká krása. Splněný sen.
Přišla zima.
Topná sezona.
S tlustými nezaizolovanými zdmi bez základů.
No ano.
Jedna skříň mi zezadu zplesnivěla.
Kua!
Vystěhovat obsah.
Odtáhnout ode zdi.
Vysavovat (evakuovat děti a psa – v zimě).
Nastěhovat věci zpět.
Tu zimu jsme strávili s kredencí vystěhovanou do půlky okna, aby zeď za ní pěkně větrala.
Zadní překližkovou stěnu jsem natřela akrylovou barvou a jsem sama zvědavá, jestli to zabere.