Většina setkání, které jsem v roli terapeutky měla, mě uváděla v údiv a hlubokou vděčnost. Za prvé, že mohu žít v tak požehnané době, kde se otevřely neuvěřitelné možnosti, pokud jde o hloubku a rychlost různých uzdravování. A za druhé, že mám tu čest být při tom.
Tomu říkám dovolená!
S Niky jsme měly setkání za velmi zvláštních okolností. Byla zrovna na dovolené u moře. Našla si na ošetření místo na pláži, takže do hovoru konejšivě a hypnoticky šuměl příboj.
„Cítím se unavená a jako bych trochu ztratila sama sebe. Do toho tahle dovolená je fakt náročná. Dcerce začaly růst zuby, je mrzutá a plačtivá. Měla horečku, běhaly jsme tu po doktorech, protože jsme se o ni bály. Takhle jsem si to teda nepředstavovala. Tak se na to podívejte, co je teď ideálně k řešení,“ uvedla hovor.
Přiznám se, že jsem byla v rozpacích. Terapie je tím lepší, čím víc se člověk dokáže uvolnit a cítit se v bezpečí. Což mi na pláži s procházejícími lidmi nepřišlo jako „to“ prostředí.
Niky mě ujistila, že je v pohodě.
A musím uznat, že nad její bohorovností a „necrcejme se s tím“ stylem jsem smekla.
Malá Nikča
První dojem z jejího pole byla vibrace. Taková vybzikanost, daná stresem posledních dní. Když se stres ze systému uvolnil, na povrch vyplul smutek. Takový, ze kterého bylo cítit, že je v systému už pěkně dlouho.
„Ano, uvědomila jsem si ho před několika lety. Já ten smutek mám vlastně tak nějak pořád. Neměla jsem snadné dětství, asi je to z toho,“ potvrdila Niky.
Jemně jsme s ním pracovaly a po chvíli Niky řekla: „Přišla malá Nikča, moje vnitřní dítě.“
Já: „Jak vypadá?“
Niky: „Je jí asi šest, sedm, má ofinku, je šikovná a chytrá… jen si jí nikdo moc nevšímá,“ v hlase ž byly slyšet slzy.
Malá Nikča potřebovala, jak už to tak bývá (ale je fakt dobrý to ověřit), pozornost maminky. Jenže maminka byla, jak už to tak bývá, v zajetí svých starostí, duchem nepřítomná. „Pohladí, zeptá se, jestli mám hlad… ale jakoby pořád něco hledala venku, s nějakýma chlapama. Kromě toho, jako samoživitelka toho má hodně,“ poznamenala Niky.
Já: „Zeptejte se jí, co by potřebovala, aby mohla být přítomná pro své dítě?“
Niky: „Cítit se milovaná a chtěná.“
Já: „Aha, chápu. A od koho by to potřebovala?“
Niky: „Říká, že od svojí mámy, přece. Když byla malá, emigrovala babička do USA a svoje tři děti, včetně mámy, vychovala její máma, tady moje prababička.“
Já: „Aha. Mohly bychom tu vaši babičku teď přizvat?“
Zmizelá a objevená máma
Niky po chvíli: „Přišla. Máma je na ni hrozně naštvaná, teď to vidím. Úplně vybuchla vzteky.“
Já: „Ptám se vás a zeptám se i jí, jestli bych se mohla přes vás na ni napojit a podpořit ji v tom. Můžu?“
Niky: „Za mě určitě.“
Souhlas dala i máma. Takhle jsem ještě nikdy nepracovala, otevřela se pro mě úplně nová možnost. Máma spolupracovala skvěle. Vztek se rychle uvolnil.
Niky: „Babička je v rozpacích. Říká, že jí to moc mrzí, že byla mladá a prostě to nedomyslela do důsledků. Vůbec ji nedošlo, co tím způsobí, že svoje děti neuvidí vyrůstat. Myslela jen na sebe. Je jí to líto.“ Po chvíli překvapeně: „Máma brečí! Takhle jsem ji nikdy neviděla! Nikdy jsem ji neviděla, že by si dovolila být zranitelná! Říká své mámě, tak strašně jsi mi chyběla!“
Přiznám se, že mi tekly slzy. Byl to opravdu silný moment.
Já: „Mohla by vaše babička dát teď své mámě tu pozornost, péči a podporu, kterou jí tenkrát nedala?“
Niky: „Mohla. Hladí ji po vlasech a říká jí, ty jsi moje dcera, viď? Moje malá holčička…“ plakala Niky.
Znovunapojený článek řetězu
Po chvíli se matka s babičkou – dcera s matkou – smířily a chytily se za ruce. „Mám pocit, jako by si to všechno teď chtěly vynahradit. Jako by měly být už pořád spolu,“ komentovala to Niky s mírným údivem.
„Vnímám, jako bychom znovu napojily řetěz vašeho rodu,“ řekla jsem.
„Tak to vnímáme stejně,“ usmála se Niky. „Teď jsme se chytily za ruce, babička, máma, já a moje dcerka Lily, stojíme v kruhu.“
Já: „Vnímám, že by bylo dobře, kdybyste pozvaly i prababičku, která vychovala ty tři děti. Co myslíte?“
Niky: „Ano, určitě.”
Pátá generace
“Milovaná prababička,” pokračovala Niky. “Moje máma byla hodně mladá, když mě měla, takže mě dávala často prababičce na hlídání. Prababička se přivítala s mou babičkou a říká jí, že to nebylo dobré rozhodnutí, odjet. Že ji v tom tak podporovala, protože věřila, že to je správné, ale pak viděla, že to nedomyslela.“
Já: „Vnímám z vaší prababičky takovou zvláštní směs pocitů. Jakoby… stín viny… trocha smutku… ale vědomí, že to odmakala, takže je vcelku vyrovnaná.“
Niky se smutným smíchem: „Odmakala, to je přesný. Jo, takhle ji vnímám taky. Prababička se přidala do kruhu.“
Zatímco to říkala, v jejím břiše začala kroužit energie dokola. Takový vjem jsem ještě v rukách neměla, bylo to vážně neuvěřitelné. Po nějaké chvíli řekla Niky, že vidí a vnímá, jak se mezi nimi – 5 generacemi žen – vyměňuje a urovnává energie.
„To je skvělé, dejte tomu prostor,“ řekla jsem. „Potom, domnívám se, by bylo lepší, kdybyste si stouply do řady a napojily se na další ženy z rodu, do linie předkyň a potomkyň. Co myslíte?“
Niky: „Ano, taky to tak cítím. Ještě chvíli… Teď stojíme v nějaké jeskyni. Já s malou jsme vepředu, před námi svítá, a ženy jsou v řadě za mnou.“
Já: „Jaké to je, vnímat takto jejich sílu za vašimi zády?“
Niky: „Je to hodně nové. A je to teda síla. Vnímám takový příliv nové energie ve svém těle. Všechna ta péče a láska, kterou dostávám, protože jsem matkou malé Lily…“
Najít svou vlastní hodnotu v rodu
Já: „Ehm… no, já bych to viděla jinak. Navrhla bych vám, abyste více vnímala svou hodnotu jako člověka, ženy, ne jen skrze vaše dítě. Co když vám ty ženy dávají lásku a podporu, protože vy jste jejich dcera, stejně jako vaše dcera? Myslím, že to patří vám osobně, stejně jako jí. Ony jsou vaše matky, vy jste jejich dcery. Co myslíte?“
Niky: „Aha… No, asi jo. To je krásné.“
V systému se mezitím energie usadily. Všechno, co mělo být ten den uděláno, uděláno bylo.
Na pláži se šuměním mořských vln.
Ve vesmírném zájmu
Poslední dobou si všímám, že se při terapiích procesy zrychlují a objevují se nové možnosti. Jakoby Vesmír měl zájem na tom, urychlit vývoj a nabídnou to těm, kteří o to stojí a jsou na to připraveni.
Co si o tom myslíte vy? Jdete do toho taky?