Čas od času narazíme s klienty na hluboké poškození ve vztazích s jejich rodiči. Na pokřivení vlastní hodnoty a vnímání “práv a povinností” ve vzájemných vztazích.

Všimla jsem si, že tento proces má určité fáze, a o ty bych se s vámi dnes ráda podělila.

 

Proč je to tak těžké?

Rodiče a rodinný model, do kterého se děti rodí, tvoří dlouho jejich jedinou realitu. Malé děti nemají kontakt s tím, že to může vypadat i jinak, a proto přijímají skutečnost, kterou zažívají, jako jedinou platnou. 

Samy sebe vidí očima rodičů. Učí se o tom, jak vypadají vztahy. Jaké jsou ony samy. Co mohou a co nikoliv.

Za co mají být vděčné. Co se může. Jak to vypadá, když “jsou v pořádku” a co je nepřípustné.

Rodiče jsou pro malé děti doslova bohy.

 

Vztahy s rodiči vylézají při terapiích celkem často a není se co divit. Je to opravdu zásadní.

Někdy stačí uzdravení konkrétního traumatického otisku a vnitřní přenastavení, aby se dílčí výzva, se kterou se klient potýká, mohla proměnit.

Náročnější situaci mají ti, kteří se svými rodiči aktuálně něco potřebují vyřešit ve fyzické realitě. Jsou z nějakého důvodu ve více či méně intenzivním kontaktu, který neustále prověřuje jejich vnitřní nastavení. A jeho mezery. Nejistoty. Vlastní zranění.

Vrstvu za vrstvou.

S jednou ženou jsem před časem procházela tímto procesem. Je jí něco přes třicet, má vlastní dítě a milujícího partnera. Její rodiče jsou velmi manipulativní, vyžadují poslušnost, chtějí mít kontrolu a vliv nad dcerou i její rodinou. A používají různé metody, jak toho dosáhnout: komunikační, emoční vydírání i fyzické procesy.

Jaké jsou jednotlivé fáze procesu vnitřního dospívání a cesty do nezávislosti?

 

1. UVIDĚT

Jo tak tohle je náročné. Uvidět svoje rodiče takové, jací skutečně jsou, to je někdy pěkná výzva. Pro malé dítě jsou rodiče bohové. Dítě (i to nezralé dítě skryté v dospělákovi) je chce zbožňovat a vidět takové, jaké si je přeje mít. Aby na ně mohlo být hrdé. Aby se s nimi mohlo cítit bezpečně. Aby se s nimi mohlo ztotožnit.

Nakonec nezbývá, než uvidět skutečnost takovou, jaká je.

Uvidět svoje rodiče prostě jako obyčejné lidi, kteří byli taky dětmi a kteří si odnesli vlastní zranění, jež jim nedovolují skutečně vnitřně dospět a naplnit svůj potenciál.

 

2. PŘIJMOUT

I když už dítě vidí, že to není v pořádku, stejně si zachovává naději.

Že se plete. Že to je nějaký omyl.

A že se nakonec ukáže, že jeho rodiče jsou přeci jen takoví, jací “by měli být”. Milující. Podporující. Féroví.

Nebo že se nakonec změní, aby takoví byli.

Že to zkrátka dobře dopadne.

Aby mohla být tato fáze naplněna, naděje musí zemřít.

“Je to, jak to je.” 

Tečka.

 

3. UPŘÍMNĚ KOMUNIKOVAT

Sdělit potom rodičům pravdivě svoje pocity, to je další sousto.

Většinou nevede k velkým změnám. Protože lidi obvykle slyší jen to, co slyšet chtějí, a ostatní velkoryse ignorují nebo změní význam tak, aby jim to pasovalo do vnitřního světa.

Případně popřou to, co se jim dítě snaží sdělit.

Většina dětí to přesto zkusí. Často i vícekrát (zase ta naděje).

Obvykle zcela zbytečně. (Čest výjimkám.)

Jediný význam této fáze vidím v tom, že dítě má čisté svědomí, že udělalo, co bylo v jeho silách, aby vztah s rodiči narovnalo do modelu, ve kterém může fungovat.

Mnoho rodičů nezmění své komunikační strategie ani postoje a vztahy k dítěti. Zejména ti, kteří jsou uvězněni hluboko v manipulativním přístupu a odmítají své děti nechat dospět, protože by nad nimi ztratili kontrolu.

Aby to mohli udělat, museli by uzdravit svá vlastní zranění a sami dospět. Pustit kontrolu znamená přijmout hlubokou důvěru v sebe, své děti, Život jako takový. A to je pro mnoho lidí velmi náročný úkol.

Náročný, ale nezbytný pro zdravé fungování sama se sebou i s druhými.

 

4. NAJÍT DARY

V další fázi je třeba najít to dobré, co rodiče dětem předali. Co je naučili.

Udělat si malý oltář – stačí hezký kouteček s květinou, nějakou svíčkou – dát tam fotku rodičů a uvědomit si dary, které přinesli do života svého dítěte. 

Spojit se s vděčností a poděkovat.

“Díky, mami a tati. Díky vám jsem tím, kým jsem.”

To je poslední krok na cestě k vnitřní svobodě.

 

“Je to, jak to je. Díky.”

Své rodiče nezměníme.

Ani to není naším úkolem.

Není naším úkolem cítit se zodpovědně za jejich emoce (zklamání, bolest, zlost, nepřijetí…).

Není naším úkolem vztahovat se k jejich názorům na nás coby jejich děti, ani na život, který vedeme.

Jediné, co musíme, je uvidět a přijmout skutečnost, že jsou, jací jsou, a ocenit jejich roli v našem životě.

Potom to nechat plavat.

 

Dítě – rodič

Naše společnost si prošla tvrdou historickou zkušeností v několika vlnách a vrstvách, která mnoho poškodila mnoho lidí i vztahů, a tato poškození se potom v různých podobách dědí, dokud je někdo nepročistí a nepřenastaví. Jenže donedávna bylo zoufale málo možností, jak to udělat. A podle toho to taky vypadá.

V dospělých jsou přítomné malé zraněné děti, které jednají na základě vlastních zranění s vlastními dětmi a tím přenášejí vzorec dále.

A to, co rozhoduje o budoucnosti, je SEBEREFLEXE.

Je v pořádku chovat se v jistých situacích coby rodič nepřiměřeně nebo škodlivě – protože většina vzorců prostě vyleze bez varování, až když dostanou narážku v podobě specifické situace.

Jenže člověk se sebereflexí to UVIDÍ a má tak možnost rozhodnout se, jestli chce takto pokračovat.

A rozhodne-li se pro změnu, cesta se potom otevře sama.

 

Přeju nám všem, našim vnitřním Rodičům i Dětem hodně štěstí, laskavosti a odhodlání na cestě k životu, který si přejeme pro sebe a své děti.

Nemůžeme změnit minulost, nemůžeme změnit rodičovský přístup svých rodičů.

Můžeme ale změnit sebe, své vlastní vzorce a emoční reakce. A tím stvořit pro sebe a své vlastní děti budoucnost vztahů, po kterých toužíme.